Zatím žádné komentáře

Článek na Trutnovinky.cz

„Všechny díly a vybavení jsou původní,“ říká Robert Hradecký, jeden z šestice vyznavačů známé české značky. Dohromady se dali asi před čtyřmi lety. Jindřich Říha se synem Danem, Zdeněk Hradecký se synem Robertem, Radek Meduna a Miroslav Vrabec.

Všechny spojuje celoživotní vášeň - škodovácká auta. Ve společné sbírce jich zatím mají přes třicet. Například Tudor, Populár, Rapid, Felicia, Octavia, a z pozdější doby vyhlášené embéčko či erko. Prostě vozy vyrobené od třicátých let minulého století až do roku 1990. „Na nich jsme přece vyrostli, vždyť tu kdysi nic jiného nebylo. Škoda byla nejdostupnější,“ vysvětluje Jindřich Říha.

IMG 4833

Život spojil se škodovkami. Je sice už v důchodu, ale koníček se mu stal prací. V roce 1973 měl první erko. „Tehdy jsem byl vedoucím autolakovny, takže během osmi let jsem ho asi různě upravované. No, a zůstalo mi to dodnes,“ vzpomíná. V roce 2009 se synem zrenovovali erko tak, aby vypadalo, jakoby právě vyjelo z fabriky. „Udělali jsme první, druhé a mezitím mě kamarád oslovil, jestli bych mu nedal dohromady mustanga. Pak přišel druhý mustang, corvetta, tisícovka a pak to šlo tak rychle za sebou, že to ani nespočítám,“ směje se.

Na otázku, čím Škoda přitahuje, má stručnou odpověď - je to prostě národní auto! Fotografovi pózoval uvnitř černého Populáru, který patřil před válkou mezi nejoblíbenější česká auta. Nadšenci z Reincarsu ho předloni objevili v Hradci Králové. „Je naprosto v původním stavu, nikdo ho nerenovoval, je velice dobře udržovaný,“ chválí Říha. Úžasné jsou i pocity, které zažívá při jízdě. „Je to radost, že tak staré auto dokáže jet a pohybovat se v normálním provozu. Nikdo ale nečeká, že pojede stovkou,“ zdůrazňuje Jindřich Říha.

Jeho syn Dan pracuje ve škodováckém servisu Autostyl. Od práce u současných moderních aut si chodí k veteránům odpočinout. Neřeší přitom čas, který v dílně s kamarády stráví. „Řekl bych, že je lepší to radši nepočítat. Odhaduji, že to jsou v průměru tak dvě hodiny denně,“ naznačuje.

IMG 4854

Vyfotografovat se nechal u žluté Škody 110R z roku 1978 - erka, známého také pod označením kupátko. Zamiloval si ho už jako dítě. Když se do renovací starých aut pustil, bylo jasné, že prvním do sbírky bude právě erko. „Bylo jich málo už ve své době, v původním stavu se jich dochovalo málo. Je těžké takové auto sehnat, ceny mezi sběrateli vyskočily astronomicky nahoru,“ tvrdí.

Auto patří mezi ty, které nadšenci z Reincarsu rozebrali do posledního šroubku a matičky a pak znovu sestavili dohromady. Na opískování karoserie bylo potřeba jeden a půl tuny písku. „Drtivá většina věcí v erku je původních. Což se ne vždy daří. Třeba barvu nalakujete znova, světla ještě taky seženete, ale interiér byl natolik specifický, že je problém ho sehnat,“ prozrazuje.

Naopak nemá coby řidič problém s přechodem z nového auta na staré. Horší to podle něj bývá spíš obráceně, když se vrací z veterána. „Berete za volant strašnou silou a dupete na brzdy. Ale řídit staré auto je na pohodu. A úplně nejlepší je, když jedeme tři nebo čtyři veteránské vozy za sebou. Do dění kolem veteránů se snažíme zapojovat i rodinné příslušníky, to když naložíme děti a partnerky a jedeme se podívat třeba na přehradu Les Království u Dvora Králové, chvíli tam posedíme a pak jedeme zpátky. To je paráda,“ říká.

Rovněž Radek Meduna léta pracoval ve škodovce, takže bylo jasné, jakou automobilovou značku považuje za nejoblíbenější. „Je to prostě srdeční záležitost, žádný další motiv v tom nehledejte. My se potkávali už dřív, takže když pak jeden začal blbnout okolo škodovek, přidal se druhý a postupně se to nabalilo. Je to nakažlivé, na veterány se chytí každý,“ směje se.

IMG 4877

Připouští ale, že jde o časově velmi náročného koníčka. „Není dost času, aby se něco dalo dohromady. A také je těžké na některá auta sehnat díly. Kvůli překupníkům bývají nesmyslně drahé, nebo nejsou v dost dobrém stavu,“ upozorňuje.

Právě na kvalitě a preciznosti si totiž Reincars zakládá. Auto musí vypadat, jako kdyby v roce výroby právě vyjelo z fabriky. Jsou povolené drobné úpravy, např. montáž dobových doplňků. „Ale zapalovací kabely, když byly v osmašedesátém ve škodovkách zelené, tak musí být zelené a nemůžou být černé. Takže se po nocích shání díly po internetu a přes den se pak pro ně musí zajet,“ prozrazuje.

Na snímku je s tmavě zelenou Škodou 1100 MB, označovanou jako embéčko, vyrobenou v roce 1968. „Byla to novinka, protože už měla motor s objemem 1100 kubických cm, takže byla výkonnější než předchozí tisícovky. Navíc má světlý interiér, což také nebylo běžné,“ tvrdí Meduna.

Všechna auta Reincarsu mají zajímavou historii nebo se k nim váže poutavý příběh. Stejně jako k embéčku vyrobenému v Mladé Boleslavi. „Jako první ho koupil ředitel z Vrchlabí. Pak změnilo asi osmkrát majitele, ale bylo to v rodině, z matky na dceru, na vnuka a podobně. Nakonec zůstalo v Praze a já ho dovezl sem,“ popisuje Meduna.

Pocity z jízdy shrnuje jedním slovem: slast! A uznalí jsou podle něj i lidé z okolí. „Všichni embéčko znají, skoro každý ho měl. Seběhnou se a přiznávají, že takové auto kdysi mívali. Někteří nám z čistého fandovství věnují náhradní díly, které mají z dávných dob ještě v garážích,“ dodává.

IMG 4899

Zdeněk Hradecký za volant škodovky poprvé usedl, když ještě ani neměl řidičák. Právě v ní se totiž učil jezdit. Opravy, vylepšování a pravidelné čištění auta se mu staly životním osudem. „Pořád jsem dělal něco kolem aut. Dřív nebyly k sehnání náhradní díly, takže jsem si po domácku vyráběl repliky,“ říká. Zvěčnit se nechal s bílou Škodou Tudor z roku 1949. „Má podle technického průkazu najeto asi 470 tisíc kilometrů, což je na tehdejší techniku neskutečné číslo, podle mě obrovská rarita,“ hlásí.

Ke všem vozům nadšenci z Reincarsu vedou dokumentaci, velmi často opět v původním, originálním provedení. „Takže se dočtete, že s tudorem například jezdili v Rudných dolech, nebo že ho používali plemenáři,“ uvádí. Při jízdě se snaží k veteránskému autu chovat slušně. Žádná velká rychlost. „Kochat se, kochat se a kochat se. Užívat si okolí, vrnění auta a klepání motoru. Při každé jízdě vám spousta lidí zamává a uznale přikyvuje. To je moc krásné,“přiznává.

Další škodovkář Miroslav Vrabec měl první Škodu 110R označovanou jako kupátko. „Když měl člověk tehdy kupátko, to bylo něco. Člověk byl blahem bez sebe,“ připomíná. Nadšení ke známé české značce mu vydrželo dodnes. K partě se přidal hned v začátcích. „Jsou v tom ale hodiny práce. Každé odpoledne po práci jdeme sem, makáme tady a teprve potom domů,“ říká.

IMG 4905

Svezení ve veteránovi je podle něj s jízdou v dnešních vozech nesrovnatelné. „Je to jako nebe a dudy. Jízdní vlastnosti, výkon auta, všechno se liší, ale to prostě přinášela doba,“ zdůrazňuje. Navíc k tomu si tehdy museli motoristé spoustu věcí dělat na autech sami a velmi často se věnovat údržbě. „Dnešní auta najedou desítky tisíc kilometrů bez údržby,“ připomíná.

Vyfotografovat se nechal s jedním z nejstarších vozů ve sbírce - s modrým Rapidem, který boleslavská škodovka vyráběla před druhou světovou válkou. „Byl jsem pro to auto osobně, úžasný pocit.“

Prvním sběratelským úlovkem Roberta Hradeckého byla červená Škoda Felicia s plátěnou střechou z roku 1961. Právě jeho vůz možná u něj a jeho kamarádů způsobil sběratelskou lavinu, na jejímž konci jsou teď více než tři desítky vozů.

„Hned po první Felicii jsme se s kolegy domluvili, že dáme dohromady sestavu čtyř nebo pěti aut vyráběných ve škodovce v období po roce 1956,“ vzpomíná na začátky Reincarsu. Zvěčnit se nechal u Populáru, rád promluvil o unikátní dvoudveřové verzi Škody 1000 označované jako MBX. Vyráběla se jen dva roky jako speciální řada aut, ve dvou motorizacích. „Tehdy jich škodovka udělala jen určitý počet kusů, hodně jich šlo na vývoz, zachovalo se jich málo. Nakonec jsme ho ale sehnali tady v Čechách,“ tvrdí.

IMG 4920

Aby byla sbírka kompletní, chtěla by parta šesti kamarádů ještě několik aut. Třeba starý Favorit z třicátých let a Superb ze stejné doby. „Nyní renovujeme dvanáct set jedničku sedana a Spartak 445, oba z roku 1958. Ale víc než čtyřicet vozů sbírka mít nebude. Většinu aut, která jsme potřebovali, už máme,“ přiznává.

Co by však přivítali, jsou náhradní díly. Sice jich mají plný sklad, ale pro některé typy aut jim stále chybí. „Kdo dřív vlastnil škodovku, měl čtvrt, možná až půl auta doma v náhradních dílech, protože si vše opravoval sám. Auta časem zmizela, ale v garážích díly zůstaly,“ uvádí.

Kdo se chce na krásné exempláře podívat, může si vyhlédnout veteránské srazy a akce, kterých se trutnovští nadšenci účastní. Nebo se s nimi domluvit a podívat se na auta přímo v areálu bývalých Mlékáren Trutnov, kde mají klubovnu, dílnu a stání pro auta. „Po telefonické domluvě zájemcům auta ukážeme, povyprávíme jejich příběhy a vysvětlíme technické zajímavosti. Rádi se jim budeme věnovat. Že bychom naši sbírku ale otevřeli jako stálou expozici, o tom neuvažujeme. Pro nás je to klubová záležitost,“ dodává Robert Hradecký.

A ještě důležitá poznámka na závěr: Všechna auta ve sbírce spolku Reincars mají platnou espézetku (registrační značku), technickou a emisní prohlídku. Takže můžou do běžného provozu. Ročně každé najede asi dvě stě kilometrů.

Zdroj:

Pavel Cajthaml
pavel@trutnovinky.cz
Foto: Miloš Šálek

Článek online: https://trutnovinky.cz/zpravy/aktuality/2015/brezen/zaryti-skodovkari-sbiraji-a-renovuji-veterany-s-pribehem/

Přidat komentář